Kniha Lantuin: Svítání Osudu - podepsaný výtisk se záložkou

Detailní popis produktu

Dobrodružství velmi zvláštních teenagerů nás přivádí do jiné reality, která je ohrožena dosud nepojmenovanou zkázou. A spásou celé planety jsou tajemná DVOJČATA, nadaná paranormálními schopnostmi. Na jejich pouti je doprovázejí osobní duchové, záhadné telepaticky komunikující bytosti, které jim pomáhají jak ve sportovním klání, tak v překonávání překážek, a těch opravdu není málo.

A když si k tomu přidáte hledání chybějících prvků pyramidy času, stvořené pradávnými ztracenými civilizacemi, máte základ napínavé a originální, především však původní české fantasy z pera mladičké nadějné autorky. Doplněno autorčinými ilustracemi.




Bonus:

„Za chvíli se začne stmívat, už bychom asi měli jít,“ připomněla Skye bratrovi.

Zatímco ten se podíval na hodinky, promluvil Ryan. „To nemyslíte vážně, takovou dobu jsme se neviděli a vy už chcete zase jít? Wille, měj rozum aspoň ty – zvu vás k nám na čaj.“

„Fajn, ale já už vážně razím domů,“ odpověděla mu Skye. „Jsem nějaká utahaná. Tak ahoj zítra,“ rozloučila se a opustila čtyři chlapce.

Bylo sice teprve něco po čtvrté odpoledne, už se však začínalo smrákat. Čím více se blížila k domovu, tím byly ulice prázdnější. V oknech blikala barevná i bílá světélka a všude bylo cítit napětí před přicházejícím Štědrým dnem. Rozhlédla se, přešla ulici a zahnula doprava. Právě míjela postranní písčitou cestu, která procházela mezi dvěma domy a dál mizela ve dvoře, když uslyšela rozčílené hlasy. Velice hluboký a lehce nakřáplý hlas řval na jiný, o něco vyšší, sametový klučičí hlas, který se ho snažil překřičet a zároveň odporovat. Pak se do toho přimísil ještě jeden hlas, ženský.

Skye udělala krok zpátky a zastavila se v ústí písčité cesty. Nestála tam ani pár vteřin, když se ze dvora vyřítila vysoká postava. Jakmile ji spatřila, na místě se zarazila. Skye se rozšířily oči úžasem.

„Twilly?“ pronesla nevěřícně. Neodpověděl, na nic nečekal a znovu se rozběhl směrem k ní. Popadl ji za pas a strhl s sebou. Nezastavil, dokud se nedostali k autobusové zastávce za rohem. Twilly ji zády strhl k jedné stěně a opřel se proti ní.

„Tebe tam za žádnou cenu nesmí vidět,“ vpálil jí do obličeje.

„Cože? Proč ne?“ nechápala.

„Nedovolím, aby se ti něco stalo…“ zabrblal. Nato se zády opřel o jednu stěnu a zhluboka oddychoval. Teď měla příležitost si ho pořádně prohlédnout. Kolem levého oka se mu vybarvoval pořádný monokl a žlutá mikina byla na několika místech potrhaná.

„Jak se ti to stalo?“ otočila se starostlivě k němu a přitom nechtěně zavadila o jeho předloktí. Twilly zaúpěl, okamžitě se mu tedy začala omlouvat.

„To táta,“ řekl skrz zaťaté zuby.

„Zmlátil tě vlastní táta? A čím?“

Uchechtl se. „Ten k tomu nic nepotřebuje, stačí mu jeho ruce.“ Popotáhl nosem a pokračoval. „Potřeboval jsem navštívit tetu a na něco se jí zeptat. Musel jsem se v něčem ujistit. Ovšem jelikož bydlí celá rodina v jednom domě, řekl jsem si, že bych alespoň mohl dát rodičům najevo, že stále ještě žiju a vlastním všechny končetiny.“

„No a?“

„No, táta to uvítal. Řekl, že mu bude stačit týden domácího vězení a pak na všechno zapomene a že je rád, že jsem dostal rozum. Jenže pak jsem mu sdělil, že nemám v plánu zůstat a on se neskutečně rozzuřil. Praštil mě, začal mi nadávat… bít mě… pak musela zasáhnout máma, no a dál už to znáš.“

„Panebože, tvoje rodina je – zvláštní,“ řekla a přemýšlela o tom všem.

Twilly hned neodpověděl. Zadíval se na ni a pak vyhrkl: „Skye, musím ti něco říct,“ popadl ji za ruku a táhl pryč. Neodpovídal, stále mířil kupředu.

Zhruba o tři ulice dál zabočili do dvora, kde se před nimi vztyčila dlouhá budova, která vypadala jako selský statek. Vylezli na dřevěnou pavlač, která ji lemovala a prošli jí až do zadu.Stanuli před malými dveřmi, které očividně vedly do maličké přístavby. Twilly k nim přistoupil, zatřásl s nimi a pootevřel je. „Lyaconix už čeká uvnitř,“ řekl a vstoupil. Skye ho napodobila.

Ocitli se v jediné malé místnosti s nakloněným stropem, kde v rohu stála malá kamínka a pod středním oknem ležela matrace s dekou. Kromě prošlapaného koberce, několika knih a dalšího harampádí už tu nebylo nic.

Lyaconix ležela na koberci poblíž matrace a pohupovala ocasem.

„Páni, co to je?“ optala se Skye.

„No, můj pokoj,“ zaváhal Twilly.

„Lžeš.“

„Vlastně ani moc ne. Můj pravý pokojíček je sice v rodinném domě, ale protože tam se teď opravdu moc nezdržuju, přebývám tady.“ Přešel ke kamínkům a pomocí Energie v nich rozdělal oheň. „Aspoň je to rychleji vytopené,“ pokusil se o úsměv. Vzápětí se však tvářil vážně, dokonce trochu ustaraně. Posadil se na matraci a vybídl ji, ať si sedne také.

„Myslím, že tohle bys měla vědět. Popravdě vůbec nechápu, že ti to celou dobu zatajují,“ začal. „Moje rodina, O’Conneryovi a ta tvoje, Looneyovi se nesnášejí už po celá staletí, to už víš. Ale proč? Jejich historie sahá dál, než si vůbec dokážeš představit, jde do tisíciletí. Zprvu, kdysi, bylo mezi nimi rozvinuté přátelství, dá se říct spojenectví. Až do chvíle, než se začala objevovat Dvojčata.“ Podíval se na ni úkosem: „Kdysi ti někdo řekl, že ty a Will jste Dvojčata. Je to tak. A víš vůbec, co to znamená?“

Skye zavrtěla hlavou. O tomhle s ní podrobně doposud nikdo nemluvil.

Twilly pokračoval: „Dvojčata, neboli Lantuin, je prastarý zdroj obrovské síly a symbol naděje. Jsou to bojovníci. Na světě existuje rovnováha, ovšem když by temná síla strany začínala mít převahu a vše následně vypadalo neřešitelně, bez úniku a bylo třeba opět nastolit lehkou převahu světla, je pravý čas, aby se dvojčata objevila.“

„Stejně je zvláštní, že nás Organizace vypátrala zrovna při posledním turnaji. Celou dobu nic a najednou tohle...“